Mnohá tuzemská média v druhém lednovém týdnu zaplavily články o tom, jak herečka Kateřina Brožová přišla o svého milovaného psa, kterého v dobré víře svěřila do péče veterinární kliniky VETINO Jaggy Praha. Následné vyjádření kliniky mnoha majitelům na klidu nepřidalo a spustilo lavinu otázek, jak je to s odpovědností za svěřené zvíře.
Kateřina Brožová, majitelka devítiletého rhodéského ridgebacka Jordyho, se před odjezdem na plánovanou dovolenou, rozhodla svého psa svěřit do péče renomované pražské kliniky Jaggy, patřící do portfolia miliardáře Chrenka, v domnění, že její pes, vyžadující pravidelnou medikaci, bude po dobu její cesty v nejlepší péči. Mimo jiné i s ohledem na nemalé náklady spojené s hospitalizací na této klinice, se domnívala, že mu bude poskytována maximální možná péče. Jaký to musel být šok, když jí 10. ledna bylo oznámeno, že klidný, devítiletý pes utekl a následně byl sražen vlakem, což vedlo k jeho bezprostřednímu úhynu, si jen těžko představit. Podle ohlasů v médiích to však není první případ na této klinice.
„Vše vzniklo tak, že veterinární sestra, která vykonávala noční službu, chtěla velkým psům dopřát více pohybu, a tak je převáděla do většího výběhu. Během několikametrové nechráněné trasy mezi výběhy se jí jeden ze psů vytrhl, utekl a bohužel se ho již nepodařilo chytit,“ uvedl ve svém vyjádření ředitel této kliniky MVDr. Vojtěch Novák, uveřejněném v deníku eXtra.cz.
Pokud tomu opravdu bylo tak, jak uvádí ředitel kliniky ve svém prohlášení, je velmi zarážející, že manipulace tohoto charakteru s hospitalizovanými zvířaty provádí jedna osoba a navíce v prostorech, které nejsou zajištěny proti úniku zvířat.
Odpovědnost za zvíře svěřené do péče
Na otázky ohledně odpovědnosti za zvíře svěřené do péče veterinární kliniky nám v obecné rovině odpověděl JUDr. Jakub Kanický, které se ve své advokátní i akademické činnosti ochraně zvířat věnuje.
- Dle zákona je chovatelem každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat, ať již za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu, uvádí veterinární zákon. Jak tomu v případě hospitalizace zvířete?
Veterinární zákon ukládá povinnosti různým osobám, mj. těm, které souhrnně označuje jako chovatele. Chovatele vymezuje zákon skutečně široce a je jím nejen třeba vlastník zvířete, ale i ten, kdo byl pověřen se o zvíře starat přechodně (např. v době nepřítomnosti vlastníka) nebo zvíře jen “drží”. To by mohlo evokovat, že i např. veterinární lékař v případě hospitalizace zvířete je jeho chovatelem.
Na druhou stranu když se podíváme na ustanovení veterinárního zákona, která chovatelům ukládají povinnosti, zákon tu zjevně rozlišuje mezi chovateli “v běžném slova smyslu” a veterinárními lékaři, když např. stanovuje, že je chovatel povinen sledovat zdravotní stav zvířat, v odůvodněných případech jim včas poskytnout první pomoc a požádat o odbornou veterinární pomoc. Vedle toho navíc máme trochu jinak formulovanou definici chovatele v zákoně na ochranu zvířat proti týrání. Pojem chovatele tak ke škodě věci není v těchto dvou zákonech vymezen jednotně ani zcela jednoznačně, což bohužel stěžuje orientaci v právní úpravě. To, zdali je v konkrétním případě určitá osoba nositelem nějaké povinnosti ve vztahu ke zvířeti, je proto nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke kontextu a účelu daného ustanovení zákona.
V případě hospitalizace zvířete na veterinární klinice v obecné rovině nese odpovědnost za zajištění dodržování zákonných povinností především provozovatel kliniky. Ten by měl v rámci provozu kliniky zavést taková opatření, aby k porušování povinností nejlépe vůbec nedocházelo. Tím však nemusí být vyloučena odpovědnost konkrétního veterinárního lékaře či jiného personálu, který nějakou svou povinnost poruší. Nelze to však zobecňovat, vždy bude záviset na konkrétních okolnostech případu. - Kdo je v případě poškození v podobě ujmy na zdraví či úhynu zvířete hospitalizovaného na veterinární klinice odpovědný za vzniklé škody a na kom lze uplatnit náhradu takovéto škody?
K náhradě škody bude povinen zpravidla především ten, kdo kliniku provozuje. Mnohdy provozovatel kliniky ve smlouvách s veterinárními lékaři, kteří na klinice působí, i výslovně ujednává, že v případě, že klient kliniky uplatní nárok na náhradu škody, bude v těchto věcech jednat primárně provozovatel kliniky, popř. veterinární lékař podle pokynů provozovatele kliniky. To nutně neznamená, že by pak nějaký nárok neměl provozovatel kliniky vůči např. veterinárnímu lékaři či jinému personálu, to opět závisí na okolnostech případu. A na okolnostech případu také záleží, zdali se klient kliniky bude moci náhrady škody domáhat také vůči konkrétní osobě z kliniky, která škodu způsobila.
Nejvyšší soud poměrně nedávno rozhodl, že pokud škodu způsobí zaměstnanec, pak se poškozený může domáhat její náhrady pouze vůči zaměstnavateli (tj. zpravidla provozovateli kliniky), a nikoli přímo vůči zaměstnanci. V případě jiných osob než zaměstnanců je právní posouzení složitější. - Poškozený v případě, jaký je popsán v úvodu tohoto článku, se tedy může domáhat náhrady škody. Na jakém principu se provádí vyčíslení škody v případě poškození zdraví či úhynu zvířete? Jak soudy posuzují nemajetkovou újmu, zvláště když zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor?
V podobných případech bude dána především povinnost k náhradě majetkové újmy (škody). Ta může mít různé podoby. V případě, že je zvířeti v důsledku pochybení způsobena “jen” újma na zdraví, bude se jednat např. o účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete, a to i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného. V případě úhynu zvířete se nahrazuje také cena zvířete. Lze se ale domáhat i náhrady další majetkové újmy, např. účelně vynaložených nákladů spojených s pochováním zvířete nebo za určitých podmínek i jiných nákladů. Vedle majetkové újmy se lze za určitých okolností domáhat i odčinění nemajetkové újmy. Ztráta zvířecího přítele totiž člověka velmi bolestivě zasáhne. Je tak možné domáhat se i odčinění tzv. osobního neštěstí, avšak pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Nebude to tak tedy vždy. Co je mi známo z dosavadní praxe nižších soudů, tak tyto soudy posuzují zákonné podmínky pro odčinění osobního neštěstí spíše přísně. Navíc i v případech, kdy soudy odčinění nemajetkové újmy přiznaly, setkal jsem se s tím, že se jeho výše pohybovala mnohdy kolem 10 až 20 000 Kč. V konkrétním případě může být odčinění osobního neštěstí podle okolností i vyšší, nicméně zatím se ubíráme spíše tímto směrem. Peníze nikdy nemohou nahradit ztrátu milovaného zvířete, nicméně je otázkou, zdali nejsou uvedené částky nepřiměřeně nízké v případě usmrcení zvířecího člena rodiny v důsledku např. hrubě nedbalého jednání. Ačkoli tedy došlo k určitému posunu v tom, že i občanský zákoník chápe živé zvíře ne jako věc, ale jako smysly nadaného živého tvora, nároky zejména při usmrcení zvířete se někdy mohou jevit jako poměrně omezené, zejména pokud pro nás bylo zemřelé zvíře vším.
Děkujeme za právní shrnutí. Více problematiku újmy na zdraví či úhynu zvířete v průběhu hospitalizace rozebereme s JUDr. Jakubem Kanickým v připravovaném webináři.
Zdroje:
Smutný konec pejska Kateřiny Brožové: Veterina, která přivodila jeho smrt, vydala vyjádření. eXtra.cz. [online] 2024-1-11 [cit. 2024-1-23]. dostupné online
Zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon.
Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
